Kůlna vůbec nebyla červená, ale jak Míša hned poznal, byla to nejlepší kůlna na světě. Našel v ní totiž ostrov snů a s ní objevil dědu Andrýse, kamaráda sice o víc než padesát let staršího, ale s klukovským srdcem a sněním, který nikam nepospíchal a nic moudře nezdůvodňoval. Vzniklo přátelství, které oba obohacovalo, a postupně i hra na kůlnu, která už kůlnou vlastně ani nebyla. Příběh červené kůlny napsal Ota Hofman už před čtyřiceti lety, mnohé se mezitím změnilo, ale základní myšlenka stále platí: Člověk jen těžko hledá někoho blízkého, a když ho najde, je to dar, kterého by si měl vážit… Kniha vychází jako pocta autorovi k pětadvacátému výročí jeho úmrtí.