nemluví. Je tak roztomilá, že snad všichni, kdo se s ní seznámí, zatouží vzít si ji domů. Byla jednou jedna řeka je třetí román Diane Setterfieldové a čte se jedním dechem. Román se odehrává převážně mezi obyčejnými lidmi, kteří žijí poblíž Temže a po práci se scházejí v místním hostinci. Tam se jdou všichni najíst něčeho dobrého, napít, tam jdou poslouchat příběhy z dávných dob i ty z těch novějších. Tam se všichni potkají a tam řeší své potíže i své každodenní stesky. Všichni bez ohledu na náboženství věří na to, že existuje jakási „druhá strana“ a kromě tohoto světa, v němž všichni žijeme, existují i jiné světy a také místa, na nichž je možné přejít.
Je to doba, kdy lidé ještě věřili na říční víly, které kradou lidské děti při porodu a podvrhnou jim vlastní, aby vyrostly v lidské společnosti. Ale také je to doba, v níž už rostou znalosti medicíny, právě vyšla Darwinova teorie a pokrok se mísí s legendami. Byla jednou jedna řeka je především o Temži a o životě kolem ní a o kouzlu vyprávění. Protože Temže teče pomalu i rychle a míří k moři a pohyb je mnohem důležitější než začátek. A jestli má začátek, tak ho najdete na nějakém temném a nedostupném místě – což je výborná definice i tohoto příběhu. V každém případě je to román, s kterým se utopíte v příběhu stejně jako v hlubokých vodách řeky Temže a nebude se vám vůbec chtít vyplavat.
-ice-
