Kniha se zabývá kulturní tradicí, která tvořila základ výkonu vlády na územích kontrolovaných českým králem a římským císařem Karlem IV. Předmětem analýzy se staly hlavní královské rezidence v Čechách, rezidenční komplexy v Laufu v Horní Falci, v Mylau ve Fojtlandsku, na Ojvíně v Žitavsku a v Tangermünde v Braniborsku. Cílem práce je jejich zařazení do panovníkovy politické koncepce jako aktivního nástroje propagandy při tvorbě zemské domény a zařazení do středoevropských dějin architektury vůbec. Rezidenční architektura tvořila pevný rámec pro tematizaci zemských symbolů, a tudíž dynastické ideje, a lze ji považovat za raného svědka pozvolné transformace pevnostní architektury v architekturu „státotvornou“.

Monografie je příspěvkem ke studiu karlovské profánní architektury, která se při zpětném pohledu dá zasadit do kontextu analýzy identitotvorné koncepce vlády, která vedla k selektivnímu propojení existující tradice se specifickými mocenskými ambicemi a formovala celý prostor České koruny.