Vzpomínání pro syna Honzu. „Budeme spolu vzpomínat,“ tak uvozuje Dagmar Steinová knihu svých memoárů na období let 1922 až 1959. „Vzpomínání, to jsou vlastně svého druhu kapitoly, které na sebe ani nemusejí přesně časově navazovat. Paměť je věc ošidná, dokáže nejen vymazat nebo třebas jen zakrýt všelijaké zážitky či zkušenosti, ale ráda přebíhá od jednoho tématu k druhému, z doby zcela nedávné do vzdálené minulosti a naopak.“ V duchu řečeného přistoupila Dagmar Steinová k psaní svých vzpomínek, někdy detailních, někdy strohých, s množstvím odboček při popisu lidí, které potkala, či scén, které se jí vryly do paměti. Čtenáře nepřesvědčuje, ani je se je nesnaží svým psaním okouzlit. Je přímá a zároveň sdělná. S ohledem na pestré životní osudy čeká na čtenáře čtivo poutavé, leckdy napínavé - a upřímné.