Říkalo se, že každý Angličan je ostrov. Tak nějak sám za sebe. Přinejmenším na přelomu 60. a 70. let to neplatilo, stejně jako ve většině zemí euroamerické civilizace. Také mladá generace konzervativní Anglie se zapojila do vlny hippies, multikulturalismu, protestům proti tradičním hodnotám establishmentu a válkám, které ani po té druhé světové v mnoha koutech světa neskončily.

   Právě v té době přijel do ostrovního království československý student architektury Milan Pitlach a fotil. Stovky, možná tisíce černobílých snímků, zachycujících realitu kolem něj. Nejen tu poetickou v třetí, stejnojmenné, části jeho nejnovější fotografické publikace, v níž dominuje atmosféra tehdejších velkých hudebních festivalů evokujících sto let staré motto francouzských revolucionářů – volnost, rovnost, bratrství.

   Důležitější než tahle třešnička na dortu je ale možná první oddíl Pitlachovy fotoknihy, nazvaný Ulice. V něm totiž se vší syrovostí zachytil prostředí, z něhož velká část květinových dětí pocházela. Bezútěšnost čtvrtí a zákoutí, kam turisté nechodí, vybydlené bloky domů nebo jen oprýskané zdi s nápisy typu Ježíš byl bezdomovec… Bez lidí, s lidmi – těžko říct, které z nich jsou sugestivnější tíživou bezradností bytí.

    Oba tyto světy pak spojuje druhý oddíl s víceznačným názvem Tráva, byť fotografie v něm jsou jednoznačné. Rámec knihy tvoří první a poslední dvě fotografie, paradoxně z téhož roku. Na 160 stranách mezi nimi je zachycen dokument slavné doby ve slavném Albionu. Dokument, který leccos připomene i těm, kteří tehdy a tam nebyli.