Volkmanova poezie je tematicky i svým étosem a niterným humanismem úzce spojena s jeho celoživotní lékařskou praxí. Racionální duch básníkův tíhne k paradoxu, aforističnosti, sarkasmu a civilnímu výrazu. Nechybí mu břitká kritičnost ani smysl pro humor. Jeho osobitá poezie hoří křesťanským zaujetím, je přesvědčivá, hutná i naléhavá. Nejde o žádnou hru slov, ale o inspiraci vlastním prožitkem. Básníkovo svědecké poznání s citovým zaujetím vyúsťuje v závažné zamyšlení nad problémy člověka i lidstva, ve výzvu k morální odpovědnosti lidského jedince před společností i sebou samým. Volkmanovy tvorby si vážil i Jaroslav Seifert, jehož byl přítelem i osobním lékařem.