Francouzské zahrady jsou jako šátky francouzských žen. Tu dopředu, dokola, se sukem, přes rameno nebo jako vlající girlanda. Vždy ale vyzdvihující osobnost, šarm a půvab. Jsou osobité, vždy trochu jiné, protože francouzské. Někdy sestříhané a učesané s vůní a mejkapem, tu rozevláté, snivé, svůdné, ale nepodbízivé. Těmito zahradami si Vás, milí čtenáři, dovolím provést. Samozřejmě že ne všemi těmi stovkami zelených oáz umění, monumentů a intimit, jimiž Gallové oplývají. Od zahrad králů přes zahrady zelinářů, cibulářů, botaniků či dendrologů až po ty nejbarevnější a nejvoňavější, uměním oplývající. Nad Loirou, od Paříže po Provence, z Bretaně do Normandie. Nebudou to jen zahrady, jak si je, francouzské, ve francouzském stylu představujeme – s alejemi, těmi květinovými výšivkami u zámků nebo hradů (zobrazené u nás třeba v Jaroměřicích nebo na Dobříši). Budou to i zahrady zcela soudobé, moderní – někdy módní – k užitku pro veškerenstvo publika, pro poučení, odpočinek i meditaci. Nebudou to tedy zahrady francouzské, ale zahrady ve Francii.