Bitva svedená 15. července 1410 u Grunvaldu byla jednou z největších rytířských střetnutí evropského středověku. Proběhla během války mezi polsko-litevskou unií, v jejímž čele stál král Vladislav II. Jagiello, a řádem německých rytířů. V této „Velké válce“, jak ji nazvali soudobí kronikáři, ukončila polská vojska a jejich spojenci expanzivní politiku řádu v severovýchodní Evropě. Samotná bitva u Grunvaldu je označována různými jmény. Poláci jí říkají bitva u Grunwaldu, litevsky zase zní u Žalgirisu, v běloruských letopisech je napsána jako Dubrovno a v německé literatuře se tradičně píše jako Tannenberg, a to podle protější vesnice, která má dnes polský úřední název Stębark. Celá Velká válka s křižáky se odehrála v letech 1409–1411 a měla kromě bitvy u Grunvaldu několik základních etap a dramatických událostí, které tato kniha popisuje. Vedle hlavní postavy Vladislava II. Jagiella, polského krále a velkoknížete litevského, zde čtenář najde také osudy úspěšných a málo úspěšných politiků, vojevůdců a velmistrů. Zvláštní pozornost věnuje autor řádu německých rytířů v Prusku a vnitřnímu vývoji litevského velkoknížectví. S nadhledem hodnotí světla a stíny osudné porážky křižáků a slavného grunvaldského vítěze. V roce 2010 oslavovalo Polsko 600 let od události, která se stala takřka symbolickým mezníkem národních dějin. Vítězství u Grunvaldu dodnes vyvolává emoce a v minulosti bylo často politicky zneužíváno. Pohleďme blíže k této dramatické vojenské události, které se v hojném počtu na obou stranách zúčastnili také válečníci ze zemí Koruny české.