Herečka, zpěvačka, textařka, moderátorka, sportovkyně a dvojnásobná maminka Zora Jandová vystudovala na DAMU v Praze herectví. To ale zdaleka není jediná práce, ke které se během života dostala. Vystudovala rovněž Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra. Vyučuje čínské bojové umění taj-či, byla sedmnáctá, resp. sedmá na MS. Od června 2012 vede tvůrčí skupinu pro děti a mládež Českého rozhlasu a je šéfredaktorkou dětské stanice Rádio Junior. V současnosti dokončuje doktorandské studium mediální komunikace a marketingu. Jejím manželem je hudební skladatel Zdenek Merta, s nímž vychovává dcery Viktorii a Esther.
Když se vysloví vaše jméno, většině lidí se pravděpodobněvybaví herečka a zpěvačka, některýmještě lektorka taj-či. Vy se ale už řadu let věnujete mnoha jiným zajímavým činnostem. Co všechno v současnosti děláte a je něco, covás baví nejvíc?
Největší změnou pro mne byla změna pracovního režimu. Z tzv. volné nohy jsem se stala ze dne na den zaměstnankyní státní instituce. Vyhrála jsem velký tříkolový konkurz, rozhodla jsem se pro to svobodně. Nemám problém s dodržováním pracovní doby, ve svobodném povolání jsem pracovala mnohem víc, ani se vstáváním, jako máma dvou dcer školou povinných jsem na to trénovaná. Mým problémem je nezešílet radostí z práce, která je nesmírně zajímavá, kreativní, zábavná a ještě dává ohromný smysl. Spolu s mým týmem jsme za velké podpory uvnitř rozhlasu postavili dětskou rozhlasovou stanici Rádio Junior, která z původních pěti hodin týdně vysílá 24 hodin denně, ve všední dny dokonce živě. Pospojovala jsem všechny své aktivity do jedné smysluplné činnosti. Cítím, že tato změna přišla včas. Nemám čas přemýšlet nad vráskami, neřeším depresí ptáčata vylétnutá z rodinného hnízda...
Na svůj věk vypadáte skvěle. Někde jsem se dočetla, že se chcete dožít 150 let. Jaký máte recept na to, vypadat mladě? Je podle vás zdravý životní styl cestou k dlouhověkosti?
Můj čínský mistr bojového umění mi kdysi řekl: Prvních padesát let svého života se učíš. Druhých padesát let svého života předáváš dál všechno, co ses naučila, zúročuješ to. A třetích padesát let si to užíváš. Ti moudřejší se učí a odevzdávají své zkušenosti neustále. Je totiž důležité neustále zaměstnávat tělo i mysl, abychom si těch posledních padesát let mohli skutečně užívat. Nevím, jestli je to recept, ale já to tak dělám.
Cvičíte taj-či, studovala jste i tradiční čínskou medicínu, uznáváte pozitivní způsob myšlení. Čtete také motivační knihy, a pokud ne, tak po jaké knize ráda sáhnete?
Čas od času si přečtu něco o tom, jak být lepší matkou, manažerkou svého času, jak hovořit s anděly, jak hovořit s nadřízenými nebo podřízenými, jak zahradničit, zavařovat, odstraňovat plíseň, odstraňovat konflikty, jak zmotivovat psa... Knih je kolem nás ohromná spousta, je nemožné je všechny
přečíst. Ale mám zkušenost, že se ke mně vždycky dostane nějaká knížka přesně tehdy, kdy potřebuju informace v ní obsažené. Ať už jdu kolem knihkupectví, nebo kolem své přeplněné knihovny. Miluju různé encyklopedie a slovníky, učebnice jakéhokoli druhu. A taky knížky pro děti. Z knih čerpám inspiraci pro svou práci v rádiu.
Vy sama jste autorkou knihy pro děti, dokonce jste ji sama ilustrovala, v televizi jste uváděla dětský pořad Tykadlo, působíte v Rádiu Junior. Proč jste se zaměřila zrovna na svět dětí?
Mezi našimi dcerami je deset let věkový rozdíl. Když se narodila starší Viki, začala jsem pro ni vymýšlet příběhy a písničky. S mladší Esterkou jsem v tom pokračovala. Později se hlásili jejich kamarádi, rodiče kamarádů i pedagogové, že chtějí další a další písničky. Nejdřív jsme vydali CD, později k němu vznikla interaktivní knížka Ryba z Havaje... Mojí největší starostí nebylo přivézt z Austrálie plyšového klokana, ale písničku, kterou si starší dcera objednala. Ještě při přistání v Praze na letišti jsem dopisovala poslední sloku písničky. Od svých sedmnácti let vymýšlím a hraju i dětská představení. A dělám to ráda. Dětský svět je barevný a to se mi líbí. A pro děti, vlastní i ty ostatní, pracuju i z vypočítavosti. Věřím, že když jim lépe porozumím, že s nimi půjde snáz komunikovat, až vyrostou. Bude pro ně komplikovanější mě šoupnout do domova důchodců nebo do kolonky ekonomicky nezajímavý senior.
A chystáte po Rybě z Havaje nějakou další knihu?
Už mám v kupě materiál na další CD i knížku, řekněme Ryba z Havaje II. K některým písničkám napsala melodie mladší Esterka, něco složil Zdenek, zbytek já. Texty písniček i povídání píšu vždycky já, obrázky jsou také moje práce. Všechno to jsou písničky o zvířatech a zajímavé „drby“ z jejich světa. Příroda mě vždycky ohromně zajímala, tak si to psaní náležitě užívám. Napsala jsem pro Rádio Junior 52 dílů čtení na pokračování Tatrmani. Je to o vodnících ve světě lidí a o lidech ve světě vodníků. Úžasně zábavně to načetl Jiří Lábus. Jen co mi vybude chvilka času, zkusím to přepsat do literárnějšího útvaru. Spolu s CD by to mohla být další moje knížka, která se dá konzumovat nejen očima, ale i ušima.
Jaký byl váš oblíbený literární hrdina, když jste byla malá?
Hltala jsem foglarovky a knížky Karla Maye. Zakládala jsem neustále nějaké kluby, vymýšlela bojové hry a hrála si na indiány. Z hrdinů to byl Old Shatterhand, později všichni čtyři mušketýři a Jean Valjean. Bídníky jsem uměla skoro celé zpaměti, takže mi později nedělalo problém jejichčtení v originále. V páté třídě jsem přečetla kompletní dílo Boženy Němcové i s její korespondencí. Divá Bára byla taky moje oblíbená literární postava, aby to nebyli jen samí chlapi.
Co považujete ve svém životě za největší úspěch?
Například to, že mám slušné, ohleduplné a k problémům jiných citlivé dcery, že jsem se všude dostala jen vlastní pílí a díky svým schopnostem nebo znalostem, že jsem se nikdy nespolčila s žádným čertem. A že se mi daří „rozusmívat“ lidi, nejenom když jsem na jevišti. Jinak o tom vůbec nepřemýšlím. To až teď jsem se musela zamyslet, abych mohla odpovědět.
Máte do budoucna nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Určitě jednou vezmu své dcery na místa, kde se mi líbilo, třeba mezi lachtany na Novém Zélandu. Ukážu jim západ slunce v Rio de Janeiru a východ měsíce na břehu řeky Paraná, barevné podzimní francouzské vinice nebo nekonečný americký Středozápad... Anebo taky ne. Na kopci nad Zbraslaví je taky nádherně. Projezdila jsem díky práci celý svět a přišla jsem na to, že nemusíme jezdit na druhý konec zeměkoule, abychom si s odstupem vyřešili své problémy nebo abychom hromadili stále víc zážitků. Daleko důležitější je to s někým sdílet. Problémy i radosti. Přála bych si, abych měla vždycky kolem sebe tak jako doposud někoho, s kým to bude reálné.
Text: Kateřina Žídková
Foto: Majka Votavová
