Domek v krásném, romantickém prostředí Šumavy, nedotčená příroda, vycházky do lesů, kde našinec ví o tajných místech plných hub – kdo z nás po něčem takovém aspoň občas nezatouží? Sáře bychom možná takovýto život i záviděli, ovšem prvotní idyla je vzápětí vystřídána krutým prozřením, po němž je náhle všechno jinak. Konfrontován se spisovatelčiným záměrem se čtenář musí chtě nechtě připravit na to, že procházka růžovým sadem šumavských lesů, luk a plání bude čím dál víc zastiňována takřka thrillerovými vhledy do zraněné duše...

Autorka u hlavní postavy velmi umně propojuje přítomnost (charakteristickou v prvé řadě „českým“ modelem kapitalismu) s minulostí (psychickými traumaty z dětství). Sára se nachází mezi dvěma mlýnskými kameny – do života dospělé ženy byla vržena s hendikepem bolestných vzpomínek, následné duševní poruchy a poté invalidního důchodu a s tím vším se ocitla ve světě, vyznávajícím dravost, výkon a bezohlednost. Sára, která žádnou z těchto vlastností nedisponuje, se ve společnosti, ovládané zákonem džungle, logicky dostává na úplný okraj. To by samo o sobě ještě nemuselo být tak zlé, vždyť k důchodu si nějaké peníze přivydělá sběrem hub a střechu nad hlavou (byť jí při dešti začíná prosakovat voda) má také. Ukazuje se však, že kořistnické touhy dnešních zbohatlíků jsou neukojitelné a nezastaví se před ničím – i člověka, který tře bídu s nouzí, je přece možné obrat o to málo, co ještě má. I kdyby to měla být vlastní sestra!

Přemýšlivějšího čtenáře možná napadne, kolik takových Sár u nás asi žije. Houbařka totiž není jen psychologickým ponorem do jednoho konkrétního života, ale nepřímo též pojednává o odvrácené straně naší dnešní reality, kdy konzumní mentalita zcela pokřivila mezilidské vztahy a rozdělila nás do dvou základních skupin – na ty relativně spokojené (protože „se mají dobře“) a ty druhé, nad kterými visí (či na ně již dopadl) Damoklův meč chudoby. Pořád se třeba mluví o tom, jak se zvyšuje průměrná mzda a jak je dnes rekordně vysoká – ovšem většina pracujících si o ní může nechat jen zdát. Hodně se také utrácí, což je prý dobře, protože se točí peníze – a přitom téměř milion našich spoluobčanů má na krku exekuci. Do této kategorie neúspěšných a více či méně odstrčených lidiček, sbírajících drobty, spadené ze stolů novodobých zbohatlíků, patří i románová Sára.

Jak již však bylo zmíněno, i těch drobtů je čím dál méně. Na postavě Rudy, novopečeného majitele restaurace s megalomanskými plány, je skvěle demonstrován typ dnešního „nového člověka“. Kapitola o „houbové turistice“, kdy Sára provádí lesem načančanou městskou rodinku, je zase skvělým vykreslením snobismu lidí z „vyšších vrstev“. Když rodiče záhy „odpadnou“ a Sára jde s jejich synkem sama, najednou se ukáže, že počítačová generace snad ještě není úplně ztracená, když kontakt s přírodou v ní přece jen dokáže vyvolat radostné emoce – kluk s nadšením hledá houby a je jako vyměněný. Bohužel to trvá jen chvilku – jakmile vyjdou z lesa, je všechno hned při starém, Tonda se okamžitě mění ve znuděného, bezduchého adolescenta...

Podobných postřehů a jemných pozorování lidských charakterů je v knize celá řada, díky své bohaté obrazotvornosti a citlivé, vnímavé mysli dokáže Viktorie Hanišová pomocí vcelku jednoduchého vypravěčského stylu vykreslovat nádherné literární plochy, na nichž je Sářin příběh rozvíjen do úchvatné (byť smutné a tragické) syntézy osudové „předurčenosti“. Na závěr je ještě vhodné zmínit autorčiny skvělé encyklopedické znalosti hub a všeho, co s nimi nějak souvisí – a potom už jen její knihu doporučit čtenářské veřejnosti.

Autor: Jan Hofírek