Jako malému dítěti mně jednou rodiče koupili kalhoty, kterým se tenkrát říkalo texasky. Vzadu na kapse byl obrázek jakési plachetnice a nápis Kon-Tiki a když jsem se ptal, co to je, dozvěděl jsem se o norském cestovateli Thoru Heyerdahlovi a jeho slavné plavbě přes Tichý oceán na vlastnoručně vyrobeném voru. Slovo Kon-Tiki se od té doby pro mě stalo synonymem dalekých a nebezpečných cest, dobrodružných výprav do neznámých zemí a statečného boje s přírodními živly a příběhy mořeplavců mne zaujaly natolik, že jsem o nich přečetl všechno, co se mi dostalo do ruky. Bohužel tomu bylo po dlouhá léta tak, že absentovala publikace, která by v jednom svazku zmapovala vše, čeho „naši lidé“ na světových mořích a oceánech dosáhli. A ejhle – nyní na „stará kolena“ recenzuji knihu, která toto bílé místo na mapě naší knižní produkce konečně zaplnila a představuje čtenářům české a slovenské odvážlivce, kráčející ve stopách slavného Heyerdahla.

Jedná se o celkem patnáct příběhů lidí, kterým oceány a daleké krajiny učarovaly natolik, že zásadně změnili své životy a takříkajíc vsadili vše na jednu kartu. Měl jsem trochu obavy, zda a nakolik se podaří „vtěsnat“ je do jedné publikace – vždyť jeden každý z nich by o svých zážitcích mohl napsat samostatnou knihu (ostatně mnozí též napsali). Dopadlo to ale skvěle – pro všechny se našel dostatek místa a čtenář tak drží v rukou vskutku reprezentativní publikaci, která osloví určitě i ty, jimž dosud tento druh sportu (či snad zábavy?) nic neříkal. Ti, kteří se na jejím vydání podíleli (a muselo jít určitě o větší množství lidí), tak očividně činili s velkou láskou a zapálením pro společnou věc a výsledný produkt jejich úsilí by neměl uniknout pozornosti těch, kdo navrhují nominanty do soutěže Nejkrásnější česká kniha roku. Příběhy mořeplavců (s podtitulem Češi a Slováci, kteří obepluli svět) s napínavým vyprávěním o plavbách po světových oceánech a zážitcích ze setkání s obyvateli exotických zemí, vyčerpávajícími informacemi o problematice takovýchto náročných výprav a bezpočtem nádherných fotografií si za své profesionální zpracování a nádherný design zcela jistě zaslouží nějaké oficiální ocenění.

„Mořeplavectví“ má podle mne nemálo společného s horolezectvím – určitě tedy to, že když člověka jednou „chytne“, už ho většinou nepustí. A rovněž tak jako je vlastní zdolávání hory až tou závěrečnou etapou, jíž předcházelo množství přípravných prací a akcí, je to stejné i zde. Koupit či vyrobit si loď, poprat se s byrokratickými překážkami a zařídit tisíc a jednu věc, než je možno zvednout kotvy – o tom by se dalo vyprávět možná déle než o samotné plavbě.
Představování našich mořeplavců začíná vcelku logicky Richardem Konkolskim. Sympatický vousáč z Bohumína je žijící legendou a ve svém medailonku nás stručně, ale zároveň velmi fundovaně seznamuje se svým životem a kariérou brázdiče všech možných moří, kterou začínal v době hlubokého socialismu. Na jednu stranu nás tudíž nepřekvapí množství klacků, které mu soudruzi házeli pod nohy, ovšem občas nám nad něčím přece jen zůstává rozum stát – třeba když byl za překročení povolené doby na moři odsouzen k mnohaletému vězení. Konkolski má na svém kontě řadu nejrůznějších rekordů, jeho úspěchy však byly bohužel oceňovány víc v zahraničí než doma. Je přinejmenším zvláštní, když jej za skvělé výkony vyznamená americký prezident Ronald Reagan, představitelé vlastní země však na něj hledí s nevraživostí a podezřívavě jako na člověka, který je na socialistické poměry až příliš svobodomyslný a nezávislý.

Kniha je při vší své rozmanitosti a šíři záběru velice přehledná – u každého protagonisty je nejdříve stručně představena jeho loď a trasa jím podniknuté cesty s vyjmenováním hlavních zastávek. Pak následuje vyprávění, přičemž dojmy z plavby jsou často prokládány více či méně nadčasovými úvahami o rozličných aspektech mořeplaveckého života a života vůbec, ať už jde o nebezpečnost těchto výprav, odloučenost od rodiny, „ponorkovou nemoc“ z dlouhého soužití na malém prostoru paluby, smutek z globalizace, která bohužel proniká i do těch nejzapadlejších koutů planety, fascinaci domorodci na odlehlých ostrovech atd. Obvykle máme cesty kolem světa na malých plachetnicích spojeny s představou rovníku, slunce a tepla, ovšem z knihy je zřejmé, že správný mořský vlk si musí umět poradit i v blízkosti Antarktidy a u pobřeží Patagonie, protože dostat se z Atlantického oceánu do Tichého či naopak lze jen obeplutím Hornova mysu.

Všichni nám popisují své cesty a zážitky tak fascinujícím způsobem, že je prakticky nemožné „vytrhávat“ z knihy nějaké speciální ukázky pro navnadění čtenářů, protože by to znamenalo napsat patnáct samostatných recenzí! Nemám tedy fakticky jinou možnost než vahou své „autority“ prostě doporučit knihu čtenářům a věřit, že mi poté dají v jejím jednoznačně pozitivním hodnocení za pravdu. Jsem přesvědčen, že tak jako jsou Příběhy mořeplavců ozdobou mé knihovny, budou jí i u všech těch, kdo si je zakoupí.

A musím zmínit ještě něco – kniha patří mezi ty, kterým říkám „infekční“. Proč? Mohou čtenáře snadno „nakazit“. Čím? Inu, když čtete ta dechberoucí vyprávění a prohlížíte si úžasné fotky z Malediv, Vánočních ostrovů, Nového Zélandu, Nizozemských Antil, Ohňové země a dalších míst, začne se postupně probouzet romantická část vaší duše a vy si říkáte, jak by bylo krásné podniknout takovou báječnou plavbu kolem světa, na níž se člověk oprostí od všech starostí a užije si klidu, volnosti a dálek. Jistě, někteří z těch, jejichž příběh je v knize uveden, se k mořeplavectví dostali podobně – touha po nedozírných mořských pláních se v nich probudila v jakémsi náhlém osvícení mysli. Následovala však vždy usilovná příprava, často mnohaletá stavba lodi a zdolávání tolika a tak rozličných překážek, že od svého snu neustoupili jen ti opravdu nejodolnější. Pokud se tedy, vážený čtenáři, chceš stát mořeplavcem, pak se neoddávej iluzím, svůj úmysl si co nejpečlivěji promysli a hlavně pamatuj na to, že toto „povolání“ je především dřina. Tedy – krásná dřina...

Autor: Jan Hofírek