Kdo ty časy pamatuje, asi mi dá za pravdu, že ve srovnání s tuhou husákovskou normalizací byl Kádárův „gulášový socialismus“ v Maďarsku skoro liberálním režimem. Potvrzuje to ostatně i začátek knihy Třetí most, kdy se po třiceti letech setkávají studenti gymnázia, kteří odmaturovali v roce 1982. Jedním z nich je Deny, jenž se na tu slávu ale nijak netěší a proč by taky měl, když vzpomínky na bývalé spolužáky má převážně negativní? Je ale rozhodnut to nějak přetrpět.
V jednu chvíli je požádán, zda by nešel ven ze sálu, promluvit si takříkajíc mezi čtyřma očima. To Ferenc Nosztávszky (zvaný Noszta) cítí potřebu se někomu vyzpovídat ze svého krkolomného života. Je to chmurně depresivní vyprávění člověka, který kdysi emigroval do Kanady, aby zjistil, že všude je chleba o dvou kůrkách a po letech se vrátil domů. A tady klesl (jak se eufemisticky říká) na „nejnižší stupeň společenského žebříčku“ – stal se z něj bezdomovec...
Čtenář samozřejmě ví, že tuto traumatizující životní epizodu má Hoszta již za sebou, neboť se právě jako „spořádaný“ občan účastní třídního srazu. Určitě se tedy musel nějak odrazit ode dna, zatím však nevíme, kdy a jak. Takže v tuto chvíli, když sedí s Denym na lavičce a vzpomíná, je bezdomovcem, potulujícím se po Segedínu s podobně postiženými vyděděnci a stejně jako oni zápasí o holou existenci. Přitom však je schopen situaci, v níž se tak náhle a nečekaně ocitl, psychologicky mistrně analyzovat a stává se z něj tudíž svérázný apologeta bezdomovectví.
Tito lidé jsou fakticky všude stejní, jinak řečeno bezdomovci v jihomaďarském provinčním městě se nijak neliší od svých „kolegů“ v Praze, Berlíně či Budapešti. A rovněž tak úhel pohledu, pod nímž je vnímá „většinová společnost“ (hle, další eufemismus!), je nezávisle na „času a prostoru“ identický – jsou pro nás jakýmsi zvláštním živočišným druhem, exotickým koloritem městských ulic, náměstí a parků. Uvažoval však již někdo nad tím, že i oni nás nějak vnímají, případně jak? Ano, čím jsme my pro ně? A právě na tyto otázky hledá autor knihy Třetí most odpovědi...
Na první pohled to tak ale nevypadá. László Szilasi věnuje většinu času „pouze“ popisu každodenní jednotvárnosti života na ulici, vyplněného sháněním potravy, vzájemnými rozmíškami uvnitř tlupy a přemýšlením, kde strávit noc. Všechno je to natolik realistické, až má čtenář dojem, že spisovatel snad mezi bezdomovci nějakou dobu žil! Nacházejí se tu však i existenciálně laděné pasáže, v nichž jako by se svět na chvíli otočil vzhůru nohama a najednou jsou to bezdomovci, kdo pozorují a pohrdavě kritizují ten věčný spěch a stres davů v ulicích. V jejich očích nejsou životními ztroskotanci oni sami, nýbrž naopak ti, kdo dennodenně dřou ve fabrikách či kancelářích, aby si udrželi svůj materiální standard a pochybné jistoty, zatímco skutečný život jim protéká mezi prsty (viz např. stranu 74, kde je právě řečené popsáno s téměř děsivou logikou).
Posléze se ukáže, že László Szilasi si pro nás připravil podivuhodné závěrečné rozuzlení – v některých chvílích sice tušíme, že dějová linka vykazuje řadu podivností, ale že by příběh nakonec vzal tak nečekaný spád je obrovským překvapením!
Zmínil bych ještě jeden dojem, který ve mně kniha zanechala. Po celou dobu to vypadá, že autor je ateista, nevěřící v existenci Boha a posmrtného života. Pak ale úplně ke konci čteme tato pozoruhodná slova: „V honbě za ďáblem možná přece jen někdy sledujeme dobro, na to jsem tehdy myslel. A taky na to, že Bůh je za časem. Ale jednou ten čas zvedne jako roletu a bude tam v okenním rámu stát, mladý a nezpochybnitelný, jako starý host.“
Kniha Třetí most je úchvatným literárním dílem, v němž se fascinujícím způsobem snoubí nejnižší pudy a mnohdy až hrubě naturalistické scény ze života lidí bez domova s promýšlením závažných mravních otázek. László Szilasi je spisovatel mimořádného formátu, přičemž jeho schopnost dospět až na samu dřeň křehkosti a současně velkoleposti lidského pozemského údělu z něj činí též myslitele par excellence!
Autor: Jan Hofírek