Smyslem je tu cesta, konkrétně cesta červeného plyšového medvěda, ztraceného i s krabicí kdesi v zahradě. Na své pouti se nápadně červený medvídek setkává se spoustou zvířecích kamarádů a hledá své místo na světě. A přes mnohé peripetie své místo najde. A to nejen pro sebe, ale i pro svůj hrníček od principála z cirkusu.
Knížky pro děti vznikají buď tak, že si autor vezme nějaké prostředí, postavu, věc, nebo vstupní situaci, nechá se unášet fantazií a hravě zkoumá a ohledává prostor, většinou omezený, protože omezení a komplikace v tvorbě nutí k větší kreativitě. Další způsob je mít už od počátku jasné téma, ideu, a tu se snažit naplnit a přizpůsobovat jí děj a konání hrdinů.
Oba způsoby skýtají mnohá nebezpečí. Ten první se může často zvrtnout ve vršení slov bez ladu a skladu, v gejzír ztřeštěných eskapád, který postráda logiku a smysl. Druhý způsob zase často autora nutí přizpůsobovat a podřizovat logiku děje zvolenému záměru, a pak výsledek bývá často plochý, vykonstruovaný.
Alena Mornštajnová zvolila druhý způsob a podařilo se jí se s výše zmíněnými úskalími popasovat úspěšně. Vyprávění na děti „nešišlá“ a nesnaží se vzbudit laciné emoce. Příběh spěje k cíli a po celou dobu nás udržuje v očekávání. Cílem je zde nalezení domova. Odkazuje k tomu i zmínka, která je na konci knihy a zmiňuje Terezu Maxovou a její nadaci pomáhající dětem bez rodičů a domova.
Co občas ruší, jsou ploché dialogy a dialogické dovětky, které odkazují k něčemu, co již bylo někdy někdě řečeno, ale k tématu nic nepřináší a nic nerozvíjejí. Psát dialogy v knížkách pro děti je vždycky potíž. Na jedné straně je tu potřeba text ozvláštnit, abychom nezabředli jen do „pouhého“ popisu děje. Zároveň se však často stává, že si postavy, pod rouškou hravosti a veselosti vyměňují pouhou dialogickou vatu a občas pomrkávají po dospělých, když používají jejich obraty, které ale nebývají často na místě.
Ilustrace Vladimíra Žáka jsou velice povedené a celou knihu Teribear krásně provzdušňují svou hravostí.
Autor: Milan Štastný
