Byla jsem moc zvědavá na tento volně navazující díl, který jsem právě dočetla. A vauuuu!!! Pro mě o hodně lepší než díl první a to se stává málokdy. Je zde zamilovanost, ale hlavně je v knize vylíčen život v Itálii po boku místního muže s jeho rodinou a zvyky. Je to napsáno poutavě, s pochopením a přirozeně. Lehce se to čte a měla jsem plné porozumění pro Blanku, která měla jisté představy, ale okolnosti je změnily.
S Blankou se setkáváme v září roku 2021. Již pár měsíců žije v Kalábrii se svým přítelem Agostinem. Mají pronajatý malý domek u moře s výhledem na Stromboli. Vše zhatí úraz Agostinova kolene, který musí na operaci a poté je rekonvalescence, kdy je nutno se kvůli schodům přestěhovat k Agostinovým rodičům. Ti jsou velmi křesťansky založení a neví, že Blanka má padesátsedm let a děti již určitě neplánuje. Tchýně je velmi hlasitá, vše chce vědět a těší se na vnoučata. Prostě typická tchýně, která svého syna nechce předat jiné ženě. Od toho se odvíjí spousta zajímavých situací.
Dozvíme se, jak funguje italské zdravotnictví, jak smýšlí typický Ital, ale i to, jak nahlíží na české zvyky a běžný život při návštěvě Česka, kdy pozná Blančinu rodinu a přátele. Některé situace jsou milé a vtipné. Také řeší bydlení a zaměstnání. Blanka pozná sezónní práci v hotelu v Dolomitech. Úplně chápu její snahu bydlet samostatně. Kdo poznal bydlení s tchýní, tak jejím pocitům jasně rozumí. Ano, jsou světlé výjimky, které přijmou snachu jako dceru a vycházejí dobře, ale to stává opravdu vzácně.
Takže hledají bydlení, kdy obyvatelé v Kalábrii moc neřeší kolaudaci. Je náročné najít vhodný byt nejen cenou, ale i s povolením již proběhlé přestavby. Většina je dělána načerno a to se opravdu nechce investovat své pracně vydělané peníze do nepovolené stavby. Blanka taky trpělivě čeká na urovnání vztahu se svou nejmladší dcerou Annou. Často na ni myslí a moc ráda by změnila nefungující vztah.
Jak všechno dopadne, to si musíte přečíst. Kniha Srdce nemá vrásky je napsána čtivou formou a hlavní dvojice je velmi sympatická. Malinko v dobrém závidím projevy lásky od Itala, kteří jsou zvyklí dávat své drahé polovičce najevo, že ji mají rádi. V tomto by se mohli čeští muži učit. Celkově je to příjemná oddechovka, ze které se dozvíte, jak se žije v Itálii. Moc doporučuji.
Autor: Jana Dořičáková
