Polské autorce Magdě Knedler vyšla česky zatím pouze jedna kniha – Porodní sestra z Osvětimi. Ve své rodné zemi je však známější, na kontě má i jiné romány a také ocenění.

Literatury, která je zasazena do prostředí koncentračních táborů druhé světové války, mám přečtené už poměrně hodně. Ovšem s Porodní sestrou z Osvětimi jsem si opět rozšířila obzory. Přiznám se, že jsem se až díky ní dozvěděla, že v Osvětimi – Březince bylo speciální oddělení i pro těhotné. Četba zaměřená na koncentrační tábory není nikdy veselá. Ale v některých najdeme společný jmenovatel. Sílu a odhodlání. Sílu žít a přežít. A to lze najít i u postav tohoto románu.

Hrdinkou, a to doslova, je v tomto příběhu porodní asistentka Stanisława Leszczyńská pocházející z polské Lodže. Jedná se o skutečnou osobu, která prošla Osvětimí, odrodila v děsivých podmínkách neuvěřitelných tři tisíce dětí, přičemž při porodu nezemřelo ani jedno z nich a ani žádná z rodiček. Co se dělo po porodu, to už je jiná věc…

Knihu vidím jako poctu této nesmírně silné a odvážné ženě, která si vysnila profesi porodní sestry, i přes veškeré komplikace si za tím snem šla, udělala si kurz a plně se věnovala náročnému povolání. Naplňovalo ji to. Pak přišla válka a ji a část její rodiny odsunuli do koncentračního tábora. I tady se snažila jít za svým. Podařilo se jí to a mohla tak být oporou pro stovky vyděšených žen. Všichni víme, jaké šílenosti se v těchto zařízeních děly… V tomto románu to není jinak. To, co bylo pácháno na narozených dětech, je čirá zrůdnost. A čím si musely projít matky, je nepředstavitelné peklo.

Stanisława se za ně však bila a chtěla pro ně v rámci možností to nejlepší. Sháněla pro ně také jídlo, oblečení, deky, léky. Potýkala se s vrtochy dobře známého doktora Mengeleho. Je div, že přežila.

Román Magdy Knedler má více časových linií – jedna sledujeme osud Stanisławy před válkou, dále v Osvětimi a pak současný život vypravěčky. Nahlédnutí do života Stanisławy před tím, než se dostane do tábora, je neméně zajímavé. Byla obdivuhodná, důsledná, ten typ, který sebe upozadní, aby pomohla druhým. To vše je pak umocněno tím, co vykonává v táboře. Příběh líčí jedna z rodiček. Jde však o smyšlenou postavu. V době, kdy žila v táboře, jí bylo zhruba pouhých dvacet čtyři let. Nyní o mnoho let později je sochařkou, svým dílem se vrací ke vzpomínkám na Osvětim. Z jejího pohledu je vidět velká pokora ke Stanisławě – a to nejen od ní, ale i od dalších vězenkyň. Nazývají ji Mámou. I v takto těžkých časech mezi sebou našly pouto, a tak vzniklo laskavé oslovení.

Na jednu stranu je to úžasné a dechberoucí, v jaké špíně se podařilo všechny děti odrodit. Na druhé straně stojí otázky – proč pokaždé ta snaha přivést na svět živé a zdravé dítě, když jeho osud byl předurčen? Doufala Stanisława pokaždé, že se osud vyvine jinak?

Román je prostoupený emocemi, které si musí čtenář postupně zpracovávat. Tato zvěrstva jsou něčím, na co se nesmí zapomenout, zároveň ale musíme děkovat, že toto reálně nemusíme prožívat.


Autor: Radka