Jednou nohou v hrobě patří do série Naše Mesto. Je tak dvacátou knihou ze série, která v současné době čítá už 28 knih. Její hlavní postavou je Richard Krauz a velmi důležití jsou zde také jeho kolegové z kriminálky. Osobně jsem poslouchala jako audioknihu dílo Rudý kapitán (6. kniha), které na mě udělalo velký dojem. Naštěstí se jedná o samostatné případy a kontinuita není tak důležitá.

Tento případ začíná tím, že detektivové najdou na smetišti pohozenou nohu a chybí jim jak pachatel, tak také zbytek těla. Než se rozeběhnou po horké stopě, čeká je spousta otázek typu: je to ženská, anebo mužská noha? Odřízli ji mrtvole, anebo zaživa? Uřízl ji odborník, anebo je to sprostá řezničina? Hledání odpovědí není jednoduché a kriminalisty nepotěší ani detailní prohledávání skládky, ani zdánlivě nesouvisející druhý případ, se kterým se musejí potýkat.

Jednou nohou v hrobě tentokrát musí potěšit hypochondry nebo podobně trpící jedince. Vyšetřovací tým se totiž musí potýkat se spoustou problémů. Krauze zlobí zuby (při popisu zážitků ze zubařského křesla až mrazí), Chosému se hnuly močové kameny a další z party, Váňa, v kanceláři zkolaboval, protože nezdravě hubne.

Velkou výhodou knih Dominika Dána je jeho dokonalá znalost prostředí. Píše totiž z bezpečnostních důvodů pod pseudonymem a jinak pracuje jako kriminalista. Při psaní tak čerpá ze své mnohaleté praxe. Tím pádem zde stoupá uvěřitelnost a čtenáři si mohou užít také spoustu atmosféry z kanceláří, bojů kriminalistů s patology nebo všudypřítomné byrokracie. Zkrátka postupy a metody nejsou jen vyfabulované, ale jsou založeny na reálných základech, tedy nejspíš.
 

„Dobře, Edo, to oni vždycky tak říkaj, ne? Sou to doktoři, ty ses jen obyčejnej jouda! Nebyl si eště u pitvy, nebo co? Věděj, co to je, ale aby si mohli vyfakturovat znalecký posudky, tak musej eště zkoumat. Budou zkoumat a za tejden nám příde výsledek, že je to ženská noha. Zatím mi Lengyel jen do ouška pošeptal, že máme hledat ženskou nohu kolem pětadvaceti, aycbom zbytečně neztráceli čas.“ (str. 66)

Autorovi tleskám také za to, jak místo nějakého vysvětlování a popisování přinesl důležitá fakta tak, že zopakoval doslova kapitoly z úvodu později. Byly jen brány z jiného pohledu. Dávalo to však smysl a přineslo do čtení i mých čtenářských zkušeností něco nového.
 

Knihu jsem přečetla téměř na jeden zátah. Kriminalisté mi byli sympatičtí, díky jejich útrapám a různým poznámkám jsem měla dojem, že jsou to i mí známí a hltala jsem tak stránku za stránkou. Navíc mě moc zajímalo, kdo je pachatel a jak se to vše spojí. Ve výsledku jsem byla spokojená, jak vše zapadlo do sebe a dávalo smysl. Dominik Dán psát zkrátka umí a nezbývá než se těšit na jeho další případy (a překlady).


Hodnocení: 90 %
Autor: Jana Langerová