Napsala jste opět knihu se sibiřskou tematikou. Nakolik se liší od vašich předchozích knih?
Předchozí knihy jsem psala za mírového stavu. Dlouhá léta jsem navštěvovala tradiční sibiřské národy, cestovala po Rusku a se svými přáteli zvala sibiřské šamany do České republiky. Bylo to výsostné postavení – moci se rozjet, zamířit na Sibiř a užívat si krásy divoké přírody. Tamní lidé mi vyprávěli své příběhy, mohla jsem sdílet jejich způsob života. Z toho pak vznikaly moje knihy, ať už cestopis Modřínová duše, román Dědeček Oge – Učení sibiřského šamana, jeho volné pokračování Dva světy či novela Stíny na kupecké stezce. Za velmi vzácné považuji sběry vyprávění lovců a rybářů Až odejdu za horu, jejichž vypravěči už nežijí. Marš šamanů, válka a uklidnění světa Nedávná kniha Marš šamanů je jiná, protože vznikla za válečného stavu. Sleduje příběhy šamanů a lovců, do jejichž životů vstoupila válka, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Rusko s menšinovými etniky zachází tak, že do bojů nejprve posílá mladé muže z takzvaných „depresivních republik“. To jsou území, kde žijí Jakuti, Burjati, Čečenci, Dagestánci, Tataři, Evenkové a příslušníci dalších desítek národů. Jsou jim slibovány peníze, sláva, a oni na to mnohdy slyší, protože jinak žijí bez jakékoliv perspektivy.

Jak vznikl název knihy Marš šamanů?
Jmenuje se tak jedna kapitola, v níž vyprávím o šamanovi Alexandru Gabyševovi, který se proslavil svým pochodem z republiky Sacha, z města Jakutsku, do moskevského Kremlu, aby odsud vyhnal démona Putina. Šel pěšky, došel až k Jezeru Bajkal, kde jej zatkli a odvezli zpátky do rodného města. Ovšem tím jeho putování neskončilo. Ještě dvakrát se pokusil o tu samou cestu, načež jej zatkli definitivně a umístili do psychiatrické léčebny ve městě Ussurijsku, kam k němu nesmí ani jeho právník. Jeho marš se stal díky médiím známým po celém světě a Amnesty International jej nazvala „vězněm svědomí“.

Je jediným šamanem, o kterém v knize píšete?
Sleduji příběhy více šamanů. Zajímají mě jejich postoje k válce. Například Kara-ool Dopčun-ool je současným nejvyšším šamanem Ruské federace. Loni 9. října uspořádal celostátní rituál na podporu ruských vojáků bojujících na Ukrajině. Zapojili se do něj šamani z celého území Ruska. Dopčun-ool pochází z Tuvy a má velice zajímavý osud. Své proputinovské názory odůvodňuje tragédií vlastní rodiny. V knize najdete jeho vyprávění, které v mnohém odhalí historii bolševismu na území autonomní republiky
Tuva.

Válka způsobila uzavření hranic a vy nyní nemůžete do Ruska cestovat. Zůstáváte ve spojení se svými sibiřskými přáteli?
Jen velmi omezeně. Posíláme si letmé pozdravy. Snímky zasněžené nebo naopak rozkvétající krajiny. Drobná přání, abychom věděli o tom, že tu stále jsme. Ujištění. Víc nemohu, přeji si, aby se svět zklidnil a abychom se zase potkali. Sibiř a její obyvatelé mi chybí.

Jaký dopad má válka na Ukrajině na sibiřské domorodé obyvatelstvo?
Sleduji různé zdroje, které prozrazují, že mobilizace stále přetrvává a je velká. Zvláště v regionech, které mě zajímají. Prožitky strachu, obav, tísně, ale velkou roli hraje celostátní výklad situace, propaganda. Jejich vidění toho, co se děje, je diametrálně jiné než naše. Ve vesnicích sledují televizi a od toho, co v ní vidí a slyší, se odvíjejí jejich názory. Převládá také pohled, že politika není pro ně, že jsou příliš malí, aby cokoliv mohli ovlivnit nebo změnit.

Jak se běžní Rusové dívají na to, že jejich země zaútočila na Ukrajinu?
Mnozí, kteří nesouhlasili, odešli ze země. Odešli také kvůli mobilizaci. Ti, kteří zůstali, za viníka situace označují Západ a NATO. Ukrajinskou zemi považují za svou, stejně jako nyní severní Kazachstán, o kterém také propaganda hovoří. Věří, že je Ukrajina infikována fašismem. Navazují na odkaz svých dědů, kteří bojovali proti fašismu a umírali za vlast, a ospravedlňují tím zločiny, které se na Ukrajině odehrávají. Ti, kteří s válkou nesouhlasí, raději mlčí. Mluvit nebo skládat písně proti ruskému režimu nemají strach ti, kteří odešli do zahraničí. Vzniká mnoho písní reagujících na válku. V poslední době se soustředím právě na reakce a osudy těchto hudebníků.

Zajímáte se také o šamanismus. Váš zájem je čistě etnografický na teoretické bázi, nebo se věnujete šamanské činnosti také prakticky?
Jsem zvídavý člověk. Miluju sibiřskou krajinu a s ní spojenou duchovnost. Před lety jsme s přáteli zvali tuvinské šamany do České republiky a nějaký čas zde působili. S jedním šamanem, a to snad mohu říci, jsem se spřátelila. Nedávno jsem se dozvěděla, že zemřel. Přiměl mě k tomu, že jsem začala dělat rituály. Fascinoval mě prožitek s nimi spojený. To, co se odehrávalo kolem. Pravidelně jsme se setkávali s účastníky rituálů u dubu v polích východně od Prahy. Pak přišla pandemie, později mi zemřeli oba rodiče, není to tak dlouho, co odešli, a vnitřně jsem se stáhla. Spíš inklinuji k psaní textů, uvidím, co bude dál. Poslední roky jsou pro mě hodně těžké.

Rituály, kterým jste se věnovala, byly léčebné?
Smyslem těchto rituálů bylo zvýšení vnímavosti. Bylo to velmi prosté rozjímání v krajině. Rituály se konaly vždy na rovnodennosti, slunovraty. Přišel, kdo chtěl. Nevedla jsem si žádné seznamy, lidé přinesli jen něco dobrého ke společné hostině. A měla jsem dvě přítelkyně, s nimiž jsme tyto rituály dělaly.

Co je pro vás nyní ve vaší práci důležité?
Psaní. Těší mě si nějaký jev nastudovat a pak ho prožít. Psaním téma prozkoumávám, nechávám ho sebou projít. Zjistila jsem, že psaní knih je vlastně taková kontemplace, kterou potřebuji k životu. A jsem vždycky nesmírně šťastná, když se naskytnou přátelé, s nimiž mohu své myšlenky sdílet, nebo díky jejich oponentuře odhalovat své omyly. Člověk tak může vnitřně růst a užívat si jiné vnitřní světy druhých lidí. Osobně mě velmi ovlivnilo psaní knih s Jaroslavem Duškem. Knihy Ze mě, Tvarytmy nebo První dotek vznikaly spontánně. S Jaroslavem jsme se sešli a dotýkali se různých témat, která „visela ve vzduchu“. Bylo pak zvláštní, jak Jaroslav vytvaroval slovy knihu, jak se poskládala a vznikl ucelený tvar. V současné době se vynořuje téma, které Jaroslav pracovně pojmenoval Bez obav. Věřím, že kniha povzbudí, dodá sebedůvěru a pomůže překlenout nelehkou dobu, v níž se nacházíme. Znalost léčivek mi pak do života vnesl bylinář Vláďa Vytásek. Protože působím jako učitelka, mohu dětem obohatit hodiny přírodopisu. Je hezké pozorovat, když se pro poznávání bylinek rozhoří.

Text: Veronika Lukešová
Foto: Jolyon Naegele