Kniha je pojmenovaná po jednom z textů knihy. Proč byl vybrán právě tento název?
Mám říct pravdu nebo si mám něco vymyslet? Když jsme se domlouvali s kolegyní z MF Dnes, tak jsme se nejdříve bavili o tom, jak se kniha bude jmenovat. Já jsem jí řekla název Holky s voctem a jí se to líbilo. Teprve poté jsem k tomu napsala ten fejeton, nejdříve jsem měla ten název.

V čem vám právě fejeton nejvíce vyhovuje?
Já se přiznám, že dodnes neumím přesně zařadit literární žánry. Fejetony jsem začala psát prostřednictvím blogu a později pro přílohu MF Dnes. Chtěli po mně fejeton, já jsem něco napsala a jim se to líbilo.

Jak se člověk dostane od ekonomického oboru až k psaní beletrie?
To byla taková hrozná náhoda. Začínala jsem jako ekonomická novinářka, protože mám vystudovanou ekonomickou školu. Vždy mě napadalo něco kolem, co jsem si psala do šuplíku. Jednou za mnou přišel kolega, že umřel pan překladatel, který se za mnou občas stavil v redakci a já jsem měla napsat nějaký nekrolog. Něco jsem napsala a na blogu jsem viděla, že se to lidem líbilo. Psalo se mi to celkem lehce a bavilo mě to, takže jsem si občas takhle chtěla něco napsat.

V knize vzpomínáte i na své dětství. Co byste zpětně na svých rodičích nejvíce ocenila?
Asi bych nejvíce ocenila to, že mě měli rádi. A myslím si, že mají dodnes. To je asi úplný základ.

Jeden z prvních fejetonů se týká toho, že ženy mají tendenci se odsuzovat a říkat si, že už to pro ně není. Proč mají ženy k tomuhle tendenci?
Já můžu říct jen to, jak to mám já. Určitě to souvisí se sebevědomím. Pokud ho nemáte a nikdo vás nevede k tomu, abyste ho měla, tak se spíše držíte stranou.

Co vás jako autorku zásadně formovalo?
Určitě knížky. Já jsem hodně četla, bydleli jsme vedle knihovny. Když se mě naši chtěli zbavit, tak mě poslali do kina nebo do knihovny.

Být autorem dnešní doby znamená vstupovat do veřejného prostoru, který není vždy úplně bezpečným prostorem. Jak snášíte kritiku?
Když mě někdo pochválí, tak z toho mám obrovskou radost. Za negativní kritiku jsem taky ráda a vím, že mám u svých knih kladné i záporné kritiky. Všechno to beru tak, že každý má právo na názor, ale neměli by se lidi zesměšňovat či urážet. Internet je příjemná, ale zároveň i nebezpečná věc.


O autorce

Klára Mandausová ráda píše. Psaním se živí už čtvrt století jako novinářka, pracovala v MF Dnes, časopise Marianne a teď působí jako editorka a redaktorka magazínů Nové proměny bydlení a Krásný rok, pro další časopisy připravuje rozhovory se zajímavými lidmi. O věcech, které se nevejdou do novin a časopisů, píše v knížkách. Podílela se na knížce lékaře Jana Hnízdila Příběhy obyčejného uzdravení a o těžkostech dospívání psala v publikaci Puberťák, jak přežít a nezbláznit se. V nakladatelství Mladá fronta, které považuje za své domácí, vyšel její úspěšný román Slunečnice, přispěla povídkou do publikace Příběhy ve znamení touhy a vydala dvě knížky fejetonů, My dokonalé a nejnovější Holky s voctem, které sama charakterizuje slovy „s humorem o životě, jaký je". Žije střídavě na samém kraji Prahy a ve východních Čechách.

Besedu moderovala: Sandra Procházková