Jak jste si troufla na vyprávění příběhu z mužského pohledu?
Karin Krajčo Babinská: Já jsem měla doma úžasný vzor. Už když jsem psala scénář, tak jsem si ho v těch situacích představovala a šlo to samo. Každý hlavní hrdina mých děl byl muž. Akorát jednou to bylo jinak. Asi mi ti chlapi přijdou jednodušší k vystihnutí postavy.    

Jak se Karin povedlo napsat tu knihu z mužského pohledu?
Richard Krajčo: Já jsem znal původní námět filmového scénáře. Ale když začala ten scénář přepisovat do knihy, tak velmi často z něho odbočovala. Za to já jsem ale rád. V knize je jiný konec než ve scénáři. Myslím, že to vystihla dobře, moje postava je skvělá, je to fakt borec, přesně tak, jak to má doma. 

Kniha nás zavede na poměrně dlouhou dobu do Nizozemska. Proč právě tahle země?
Karin Krajčo Babinská: V Rotterdamu jsem nikdy nebyla. Prostě jsem si to vymyslela. Holandsko miluju, protože mě nějak od mládí provází. Když jsem byla poprvé v životě u moře, tak to bylo právě v Holandsku, točila jsem tam první velkou reklamu.

Měla jste na začátku psaní představu třeba i o jiném herci?
Karin Krajčo Babinská: Původně to tam na chviličku projelo. Na začátku mi říkali, abych si vybrala jakéhokoliv herce, takže jsem uvažovala, že by to mohl být Brad Pitt, Bradley Cooper. Pak jsme došli k tomu, že by to měl být Richard.

Důležitou roli v knize mají také věci, které jsme si vždy přáli udělat, ale z nějakého důvodu jsme to odkládali. Co by bylo na vašem seznamu věcí, které si chcete splnit?
Richard Krajčo: Já jsem si spoustu věcí už splnil. Ani jsem v některé věci nevěřil, že se mohou splnit. Vy jste mě dnes představila jako frontmana úspěšné kapely Kryštof. Když jsme začínali tady v Havířově, tak se nám smáli. Klukům jsem sliboval, že jednou budeme hrát na fotbalových stadionech, což se nám povedlo. Profesní věci jsem si splnil a zjistil jsem, že jsou pak i ty jiné věci. Nikdy jsem nevěřil, že se rozvedu. Nakonec je dobře, že jsem to zažil, jinak bych si asi nevážil toho, co zažívám teď.

V jednom z prvních blogů jste popisovala, jak při psaní vzdycháte.
Karin Krajčo Babinská: Na základě mého vzdychání mi doma postavili pracovnu. Měli jsme společnou pracovnu, ale už mám pracovnu úplně mimo dům, to je oáza klidu.

O režisérech se traduje, že musí být vše podle nich. Je to tak i u vás?
Richard Krajčo: U nás ne.

Karin Krajčo Babinská: Já jsem čekala, co řekne. Schválně jsem neodpovídala. Ty máš pocit, že máš doma poslední slovo?

Richard Krajčo: Já jsem se tak lekl, že mám odpovědět, až jsem si prokousl ret. My jsme parťáci, rádi si ze sebe utahujeme, oba máme smysl pro humor. Myslím, že to k tomu patří, že jsme se takhle našli. Nehoníme si před sebou ego.  Dokážeme si spolu povídat o spoustě věcech, i když spolu zrovna nesouhlasíme.

Karin Krajčo Babinská: Hodně spolupracujeme a dodržujeme štábní kulturu.