Biomanželka

"Od začátku jsem přesvědčena, že Mojmírovo manželství s Hedvikou je moderní soft verzí pradávného příběhu o Modrovousovi, který vraždí své ženy. Jistě jej znáte: nezkušená kráska se provdá za chlípné bohaté monstrum, které jí naoko poskytuje svobodu, ale ve skutečnosti zabíjí její přirozenou krásu, talent a nespoutanost," říká dula, vypravěčka nové knihy Michala Viewegha Biomanželka. Dula je zprvu jen průvodkyní manželčiným těhotenstvím a porodem. Svou rodičku však neopouští ani poté, takže následujících sedm let s Hedvikou a jejím manželem bydlí - to je výchozí situace humoristického románu Biomanželka nejpopulárnějšího českého spisovatele. "Zdánlivě humoristického," upřesňuje autor Michal Viewegh. "A nemohu bohužel popřít, že je to román částečně autobiografický."

Michal Viewegh se narodil roku 1962, žije v Praze a v Sázavě. Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu přesahujícím milion výtisků, byly již přeloženy do dvaadvaceti jazyků a dočkaly se sedmi filmových zpracování.
V září 2010 má premiéru film Román pro muže.

Úryvek z knihy BIOMANŽELKA:

Říká se, že řízení uklidňuje; Mojmírovi dnes psychicky pomáhá dokonce už jen samotný pohled na palubní desku: ryzí účelnost, přehlednost, každé tlačítko má jasně definovanou funkci. Tohle musel vymyslet chlap, říká si. Po deseti letech života s Hedvikou nevěří, že by palubní desky mohla navrhnout ženská. Hedvika. Nebo Xenie. Nebo Lída. Hlavně mu připadá skvělé, že všechna ta elektronika funguje pokaždé naprosto stejně - bez ohledu třeba na lunární cyklus. Člověku to dává vzácný pocit jistoty, ušklíbne se. Představuje si, že by na fázích měsíce byly závislé například válce motoru nebo stěrače... Počítač ukazuje dojezdovou vzdálenost čtyři sta deset kilometrů, takže benzín mu vystačí až do Bratislavy. Nebo do Mnichova. Uvědomí si, že uvažuje, jako kdyby z nějakého důvodu měl natankovat. Což samozřejmě může. Může jet klidně do Říma. Nebo do Petrohradu. Když Sherwood Anderson opustil rodinu, usadil se v Chicagu. Tolstoj se naopak daleko nedostal; šel chudák pěšky, dokonce snad po kolejích. Gauguin na útěku před ženou skončil na Tahiti. Mohl by jet do Mnichova, nechat auto na letišti a odletět na Mauricius, říká si. Současně se snaží přesvědčit sám sebe, že jede naštvaně, a tudíž riskantně, ale dobře ví, že pokud by se chtěl dotknout skutečného nebezpečí, musel by o dost zrychlit. Vždycky byl a bude Pan Opatrný. Pan Odpovědný. Právě opustil svou rodinu, ale na stole v kuchyni nechal kreditku (přestože všichni vědí, že nejpozději do týdne bude zpátky). Po výjezdu ze zatáčky si pohrává s myšlenkou (zcela nezávazně), jaké by to bylo, kdyby od Hedviky odešel navždy. Představuje si tu svobodu - i tu bolest. Vzpomíná na krach svého prvního manželství, na sklepní garsonku paneláku v Krči. Už ví, že by to dokázal. Už z té desetimetrové věže jednou skočil. Ano, bolelo to, ale zvládl to. Podruhé by navíc skočil líp.